Příběh Petry

O mámině inkontinenci a o tom, že ji před námi všechny ty roky tajila, jsem se dozvěděla jen díky tomu, že upadla. Její tajemství je nyní prozrazeno a mámě se ulevilo, neboť konečně se jí dostává pomoci, kterou si zaslouží...

O mámině inkontinenci a o tom, že ji před námi všechny ty roky tajila, jsem se dozvěděla jen díky tomu, že upadla. Její tajemství je nyní prozrazeno a mámě se ulevilo, neboť konečně se jí dostává pomoci, kterou si zaslouží... ”

Moje máma je aktivní žena, která lpí na své nezávislosti. I po padesátce byla mezi lidmi z okolí velmi oblíbená a neskutečně ráda rozmazlovala mé děti. Její dobrá nálada a smysl pro humor je dokázal bavit celé hodiny – všichni ji milovali. Ale když se tyto nádherné vlastnosti u ní začaly vytrácet, nemohli jsme přijít na to, kde je chyba.

Již nás nenavštěvovala tak často jako dříve a když přesto přišla na návštěvu, pobyla u nás jen chvíli. Dokonce i v telefonu vždy měnila téma hovoru, jakmile jsem se zmínila, že bychom si mohli udělat výlet. Znenadání byla její společenskost tatam; její místo obsadila neobvyklá náladovost a úsečnost. Začala jsem o ni mít skutečné obavy a tyto změny v jejím chování mne docela zraňovaly.

Společně s bratrem jsme se domnívali, že příčinou jejího chování by mohl být předčasný odchod našeho táty, přestože od něj uplynulo již celých osm let. Když jsem ale navrhla, aby si o smrti táty pohovořila s lékařem, jen se zasmála a odvětila, že by jej pouze „obtěžovala nedůležitými záležitostmi“ a že my dva jsme jak malí. Po takové odpovědi jsme se samozřejmě začali obávat, že za vším vězí mnohem závažnější problémy, které nám zůstávají utajeny.

Naše máma není bůhvíjaká stydlivka ani křehotinka a rozhodně není ani hloupá. Avšak způsob, jakým trvala na tom, že vše je v nejlepším pořádku, nám pouze ztěžoval každý další návrh možného řešení. Po nějaké době jsem zpozorovala, že mé snahy jsou vnímány jako „sekýrování“, což bylo obzvláště bolestivé.

Pak jsem však jednoho dne měla telefonát z nemocnice, ve kterém mi bylo řečeno, že máma upadla na schodech a zlomila si nohu. Potřebovala sice klid na lůžku, avšak jinak byla zcela v pořádku a za několik dnů ji měli propustit domů. Rozhodně však bude nezbytné, aby bydlela u nás, dokud se opět nepostaví zcela na vlastní nohy.

Máma mě požádala, abych jí z domu přivezla pár obvyklých věcí, jako jsou šaty a hygienické potřeby, a mezi nimi též několik dámských absorpčních vložek. Trochu mi trvalo, než mi došlo, co vlastně chce, neboť jsem věděla, že máma již tehdy měla menopauzu dávno za sebou. Poněkud zčervenala studem, když mi poté vysvětlovala, že má nějaké „divné úniky“ a že potřebuje pár vložek. Zeptala jsem se jí, zda právě to bylo příčinou jejích méně častých návštěv, a máma konečně připustila, že ano. Nevěřila svým očím, když mě viděla, jak jsem se začala samou úlevou smát. Řekla jsem jí, že stejně jako mnoho jiných žen, které měly děti, i já mívám tyto úniky, když zakašlu nebo zvednu něco těžkého. Máma měla sama tři děti, ale k mému překvapení nikdy dříve netrpěla inkontinencí. Dále jsem mámě poradila, že pro ni budou mnohem vhodnější speciální vložky proti inkontinenci, neboť ty jí dokáží zajistit pocit větší jistoty a zamezí tvorbě zápachu.

Viděla jsem, jak mámě spadl kámen ze srdce. Myslím, že zjištění, že i někdo v mém věku (je mi 35) může být postižen inkontinencí a nenechá si jí znepříjemňovat život, pro ni muselo znamenat obrovskou úlevu. Nyní už jí je jasné, že se měla svému lékaři (nebo i mně) svěřit hned, když došlo k prvnímu úniku, a netrápit nás celé měsíce zbytečnými obavami, které jsme si pochopitelně všichni dělali. Takže máte-li podezření, že někdo z vašich blízkých má podobné potíže, pokuste se vypustit návnadu v podobě vlastní zkušenosti nebo zkušenosti svých přátel a sledujte, jaká bude reakce.