Příběh Patricie

Přečtěte si příběh Patricie, jak se jí společně se svou snachou Markétou podařilo zvládnout potíže s inkontinencí.

Když jsem ztratila kontrolu nad svým močovým měchýřem a ušpinila polštář svého oblíbeného křesla, krve by se ve mně nedořezal. Vždyť to křeslo ani nebylo moje! Právě jsem se zotavovala ze zlomeniny kyčelního kloubu, takže jsem bydlela u svého syna Tomáše a jeho manželky Markéty. Když moje vnučka spustila povyk, protože jsem se zamknula na toaletě, byla jsem vzteky bez sebe! Právě jsem se totiž snažila vyčistit polštář od skvrn. Připadala jsem si jako zloděj přistižený při činu.

Markéta rychle přispěchala a přestože jsem se později cítila poněkud provinile, řekla jsem jí docela nevybíravě, aby se laskavě starala sama o sebe. Myslela jsem si, že tím bude celá věc vyřízená, jenomže Markétě nic neunikne.

Neustále měla narážky, abych navštívila lékaře, a já jen pokaždé cítila, jak mi v krvi stoupá adrenalin. Přece nebudu svému doktorovi vykládat, že nedokážu ovládat svůj močový měchýř! Domnívala jsem se, že jakmile se mi zahojí zlomenina, vše ustane. Jenže tomu bylo právě naopak: problémy se zhoršovaly.

Jednoho dne Markéta vstoupila do kuchyně a v ruce držela výstřižek z časopisu. Bylo zcela zřejmé, co zamýšlí, takže jsem ji opět odkázala na starost o sebe sama, načež mi však Markéta také řekla přesně to, co si myslí! Evidentně se mi tím množstvím vaty, kterou jsem používala k zastavení úniku moči, podařilo ucpat odpad toalety všech lidí, kteří bydleli pod námi. Navíc jsem se od Markéty dozvěděla, že o mých problémech ví celý dům, protože ten zápach prostě nelze necítit. Dokážete si asi představit, jaká hrůza mě v tu chvíli jímala. Jakmile jsem se však trochu uklidnila, souhlasila jsem, aby mě Markéta vzala k lékaři.

Naše obvodní lékařka byla nesmírně příjemná a sdělila nám, že ji každý týden navštíví alespoň tři lidé se stejnými problémy - a že ani oni nejsou na inkontinenci o nic pyšnější než já. Byla jsem velmi překvapená, když jsem se dozvěděla, o jak častou diagnózu se jedná (koneckonců se nejedná o nic, o čem byste hovořili s potěšením, nebo snad ano?). Nikdy jsem se nespoléhala na pomoc ostatních a bylo pro mě tedy obtížné přijmout Tomášovu a Markétinu pomoc. Myslím, že Markéta ze mě musela být chvílemi opravdu na nervy.

O několik měsíců později jsem však již byla odkázána na pomoc rodiny ještě více. Moje kyčel se zhoršovala a k mému zděšení jsem nakonec skončila na invalidním vozíku. Bylo to pro mne opravdu deprimující, ale společně s Markétou si dokážeme poradit. Svým způsobem nás to vše dle mého názoru vlastně sblížilo – nelze být neupřímná k někomu, kdo vám pomáhá v koupelně a na toaletě! 

A nejlepší je, že s Markétinou pomocí a s informacemi od naší lékařky se mi podařilo opět získat svoji důstojnost. Nemám strach z nepříjemných úniků a zápachu. Cítím se uvolněnější a dokážu si povídat se svými vnoučaty a pokud možno je nabádat, aby své mámě dopřála alespoň občas chvíli klidu.  Ve dne používám inkontinenční vložky a v noci plenkové kalhotky, protože jsou bezpečnější.  Se stárnutím a s křehkostí kyčelního kloubu mnoho nenaděláte, ale přesto si užívám rodinného života, dokud ještě mohu.