Příběh Markéty

Díky péči o svoji tchyni se dokážu vcítit do pocitů osoby, která je plně odkázána na fyzickou pomoc druhých.

„Babička nemůže otevřít dveře od záchodu,“ křičela moje dcerka. Manželova matka Patricie s námi bydlela od doby, kdy si zlomila kyčelní kloub. Měly jsme sice na některé věci odlišný názor, ale vycházely jsme spolu dobře. Samozřejmě, že se na toaletě nezamkla.

Když jsem se přes dveře zeptala, o co jde, odvětila mi: „Copak tady člověk nemá kouska soukromí?“ Pak jsem si vzpomněla, že z jejího oblíbeného křesla zmizel polštář, a došlo mi, že mohla mít jistou „nehodu“.

Z internetu a z časopisů vím, že samovolný únik moči někdy postihne v průměru každou čtvrtou ženu a že přibližně každý desátý člověk potřebuje každodenní péči, aby svoje onemocnění dokázal zvládnout. To však znamená, že je zde spousta lidí se stejnými problémy!

Náš obvodní lékař nám potvrdil, že inkontinence je extrémně častým jevem. Když jsem zmínila, že Květa se svojí inkontinencí nenavštívila lékaře, sdělil mi, že o inkontinenci není ochotna hovořit ani polovina pacientů, takže tento stav často zůstává bez léčení.

Patricie je trochu tvrdší povahy, takže navázat s ní hovor o této problematice nebylo snadné. Ale když se to přihodilo znovu, řekla jsem jí, že existuje pomoc. Neuvěřitelně se rozčílila nad tím, že jsem si jejího stavu všimla, a to i přestože jsem zdůraznila, že mi to nijak nevadí. Měla jsem v úmyslu nechat věci trochu vychladnout, než ji vezmu k lékaři.

A tady se věci začaly obracet k lepšímu. Zajistili jsme jí snadný přístup na toaletu a vybrali inkontinenční vložky správné velikosti a s pohlcovačem zápachu. Poté, o několik měsíců později, zůstala Patricie upoutána na invalidní vozík. A já se tak znenadání ocitla v roli pečovatelky. Pro obě z nás tedy nová situace.

Zvýšená úroveň intimity vyžadovaná při každodenním umývání a návštěvách toalety byla opravdu náročná – zejména pro moji tchyni. Možná by vše bylo snazší, kdybych byla její dcera, ale to je nesmírně citlivé téma. Můj manžel mi sice pomáhal, ale intimní péči se vyhýbal výmluvami na práci a na své pohlaví.

Prioritou tedy nyní bylo vše dělat tak, aby byla zachována důstojnost – a to jak důstojnost Patricie, tak i moje vlastní. Metodou pokusů a omylů jsme si zvykly na zažitý stereotyp používání inkontinenčních vložek, které lze snadno vyměnit i bez svlékání punčoch, přes den a inkontinenčních plenkových kalhotek na noc, neboť ty lze svléci roztržením boků, což usnadňuje jejich výměnu ráno.

Abych svému manželovi pomohla překonat jeho zdrženlivost, donutila jsem jej, aby si vše nacvičil na mně. Již samotný převoz do koupelny a usazení na toaletní prkénko se neobešlo bez potíží, ale když jsem jej požádala, aby mi pomohl s očistou po návštěvě toalety, z celého experimentu vycouval! I po třiceti letech manželství mu představa utírání mých intimních partií byla nepříjemná.

Přesto si však uvědomil, že se jedná o věc, kterou já a jeho máma podstupujeme dnes a denně. A přestože mi péče o tchyni nevadí, potřebuji si také tu a tam odpočinout. Doma také již nikoho nepřekvapí, že jsem občas trochu podrážděná.

Manžel se sice záchodového rituálu dosud neúčastní, avšak společně s našimi staršími dětmi převzal větší starost o domácnost a dvakrát týdně dokonce i o přípravu večeře. A jednou týdně mám odpoledne sama pro sebe. To chodím na procházky, zajdu s kamarádkami na kávu nebo jen tak bloumám po obchodech. Nikoho jsme se o tuto situaci neprosili, ale učíme se jak ji jako rodina zvládat co nejlépe.“