Nový příběh

U mě vlastně začaly problémy po úrazu už v 8 letech, ležel jsem rok v sádře a jelikož sestry si to zjednodušily tím, že mně daly pleny místo běhání s bažantem, tělo si nějak zvyklo, že je mám a tak jsem je musel v dětství i v dospělosti s přestávkama nosit, nosil jsem je večer a nosím pořád. Před 16 lety se zase něco stalo, doktoří nevědí co a já musím nosit pleny i ve dne. Mně to už nevadí, doma jsou někdy potíže, ale nejhorší je, když to zjistí někdo z okolí mých známých, to se mě potom ze začátku začínají stranit a jako bych měl lepru. Proto se jich zeptám, proč se mě štítí, to se potom musí štítít i diabetiků a jiných nemocí, neb je to úplně stejné. Někdo pochopí, někdo ne, to už tak bývá. Těm co to nepochopí, většinou oznámím, že jsou vlastně chudáci a opravdu by měli žít v izolaci. Mám mnoho příběhů svých i jiných, ale to by byl dlouhý román.